Florence Carlisle

Florence je samotným vzhledem velice poutavá osoba. Z očí jí možná nečíší neplecha a škádlivost na kilometry daleko, jako spíše výrazný doušek plachosti smísený s touhou udržet si ostatní od těla jenom proto, že se zkrátka a dobře považuje za divnou, dosti nežádoucí osobu v kruzích svého věku. Že za to může převážně její původ, při němž sotva měla na vybranou, to uznává jedině v myšlenkách a i tehdy ohrnuje poloplný spodní ret, dávaje tak najevo, že jí ono smýšlení není zrovna dvakrát po chuti. Některé věci zkrátka neovlivní, i tak je na ní vidět vnitřní trápení promítající se do pohledných dívčích, téměř vílích rysů, jakými se pyšní převážně pohádkové bytosti. 

Dlouhé husté řasy dodávající jejímu pohledu na hloubce a intenzitě, neboť téměř každému se zdá, jako by odhalila skrytá zákoutí jeho duše. Jako by viděla to, co se pokouší utajit před světem, doslova je zhypnotizovala. Stejně tak to funguje i obráceně, v jejích očích může nejeden člověk najít pochopení, útěchu i něhu. A také zlost, vztek, ublížení... Vše, co jí poslední roky formovalo do osoby zničené plány její matky a spousty dalších, nižších bohů, jimiž Olymp opovrhuje. Klenuté obočí nad sivě modrýma očima a jemný nos s plnějšími, ale stále ne detoxem vylepšenými rty dodávají její tváři na jemnosti a křehkosti, stejně jako velmi výrazná sprška pih, které vystupují pouze na slunečním světle. V deštivé dny by si jich člověk nevšiml, drobné tečky se zdají takřka k přehlédnutí. Oválnější, kdysi usměvavý obličej lemují platinové lokny, které ve světle chytaly až bělostný odstín, dlouhé a bohaté nejen na pohled, ale též na dotek. Sama si jimi v nervozitě projíždí prsty, když v ní vzrůstá pocit zahnání do kouta, kde se není schopna bránit jinak než nelítostnou odplatou v podobě povolání svých duchů, kteří ji slouží, aniž by si to sami dobrovolně naplánovali.

Výška rovná asi 164 centimetrům se dá považovat u dívky vcelku za průměrnou, možná až podprůměrnou, neboť ji dvě třetiny děvčat až příliš snadno přerostou, koukaje na ni svrchu. Není tak pro ni jednodoché čelit mužům tváří v tvář a oplácet jim pohled z očí do očí, aniž by jedné či druhé straně hrozila bolest v rámci krční páteře. Běžně se místo k podpatkům uchyluje spíš k obyčejným keckám, které jí ty sladké centimetry navíc seberou a nechají ji držet se při zemi. Při těle rozhodně není a pravé či falešně vylepšené ženské křivky by každý na jejím těle hledat marně - žádné nejsou. Od přírody je prakticky plochá, s vnady hodnými modelek než playmate z obálek časopisů pro pány, a tudíž horňákům žádnou radost neudělá. Ono ani o pár čísel dole to není žádná sláva. Jak se dalo čekat, Florence patří k těm dívkám, které budou připomínat antickou múzu než-li smyslnou bohyni krásy nebo plodnosti.

Jen málokdy ji uvidíte s plnohodnotným make-upem, netouží být přirovnána ke klaunovi. Vždy její oči rámuje minimálně černá linka, pečlivě vedená v koutcích a řasenka, zvyšující intenzitu jejího modrookého pohledu. Její drobnou úchylkou je lakování nehtů - kdekoliv v její blízkosti jsou k nalezení alespoň jeden, dva kousky, které si vždy odloží a pak na ně zapomene. K tomu patří i tendence si je neustále dokupovat, aby pak zjistila, že od jedné barvy jich má minimálně pět.

Výrazným znakem je několik jizev, z nichž ta nejvýraznější se nachází v oblasti levého ňadra, památka po transpantaci srdce, kterou prodělala jako malá, a díky kvalitní lékařské péči se nepočítá mezi ty, kteří sotva vyjdou schody a hned je chytá křeč. Pár drobných jizviček se dá nalézt i v podkolenní jamce, kde ji ošklivě poškrábala jedna z koček, které si při prvním styku se světem smrtelníků toužila adoptovat. Namísto toho skončila poškrábaná až hrůza a drobná památka jí zůstala i po takové době.

Co se týče stylu jejího oblékání, převažují v něm tmavé barvy - od černé přes černou až k celé škále černých odstínů, mezi nimiž dominuje, jak jinak, než černá. Ale i tento životní styl je ochotna opustit a vzít si na sebe něco, co připomíná alespoň trochu jiný svět -  tmavě modrá, tmavě fialová, šedá, atd… - v kombinaci s bílou, která, přiznejme si to, nezůstane nikdy dost dlouho bílá. Tílka, černá trička s nápisy, kabátky, upnuté černé rifle s dírami, legíny, občas krátké šaty ve stylu šedesátek… Vše ale zásadně v tmavých nebo čistě bílých odstínech. Je tak trochu úchyl na roztomilá stvoření - pandy, jednorožce, kapustňáky a podobně. Pak hlavně i různých herních žánrů, včetně pac-mana, odkazy na hudební skupiny undergroundového žánru, tudíž je možné ji přistihnout s tričkem, na němž je natištěn výrazně žlutý banán - odkaz na milovanou skupinu Velvet Underground, kterou může poslouchat do omrzení. Kolem krku se zdobí nějakým tím chokerem, ať už klasicky plastovým nebo sametovou stužkou. Není dvojnásobnou vyznavačkou přehršelu ozdobiček - zásadně nosí pouze jedny náušnice pořád dokola a kolem zápěstí má omotané černé kožené šňůrky.

Abyste dokázali poznat pravou podstatu povahy křehké dívky jako je někdo podobný Florence, musíte ji skutečně dobře poznat. A tím není myšleno, že jí pozvete k někam na pivo, nebo si s ní začnete povídat uprostřed cesty a necháte ji, aby vám napovídala to, co chce. Nikoliv. Není lehké ji přimět, aby vám začala věřit. Ví, jak je dnešní doba zlá a jak snadno se může obyčejným slůvkem zaplést do pěkné šlamastyky, a proto se snaží důvěřovat co nejméně lidem. Alespoň to jí nakukali v Podsvětí, odkud, podobně jako jiní 'zrádci', přišla do světa smrtelníků, kde se ještě tolik neorientuje. I přesto má občas poněkud ostřejší jazýček a to hlavně tehdy, když jí bratr leze na nervy se svou nevymáchanou pusou. Taktéž, když jí rozkazovačným tónem říká co má a nemá dělat. V těchhle chvílích se nekontroluje a vyprskne to první, co jí na jazyk přijde. Za svůj život poznala, že hloupí lidé jsou nebezpeční, protože co neví, to si domyslí - že obvykle špatně, to už jí může být jedno, ale není. Sama by kolikrát radši žila v nevědomosti, než-li znát předem nalinkovaný osud, o který zas až tak nestojí už jenom z toho jediného důvodu, že se bojí konce. Konce znamenajícího smrt.

Náboženství ji poněkud minulo. Princip boha smrtelníků nedokázala pochopit, netuší, proč se k němu upínají, když evidentně nikdy nevyslyší jejich prosby. Pravda, ani její matka by nebyla nominována na matku roku, na druhou stranu Florence vždy přišlo, že se zajímá více než matky jejích polobožských vrstevníků. Trávila s nimi čas, ačkoliv sotva nad hračkami. Z těch jí zbyla jen malá narůžovělá a z velké části ochmataná chobotnička, kterou nepouští z ruky. Díky tomuto marnivému  zlozvyku se chlapcům i okolí zdá poněkud dětinská, což jí ubližuje. Aby také ne, znamená to, že s ní okolí nesympatizuje a Flo to nutí dvojnásobně se držet stranou od ostatních, hledět si svého. Potomky ostatních bohů především lituje - jen hrstka z nich mohla poznat svého rodiče, o jiné nejevili jejich otcové a matky zájem. Blondýnka si vždy až příliš dobře uvědomovala, jaké je to být sám, odstrčený, vzdálený světu, do něhož toužila patřit. Co na tom, že patří ke svému staršímu, ač nevlastnímu bratrovi, kterého si její matka splodila s jiným? Je to idiot.

Miluje umění, ve všech směrech. Ráda se chodí dívat na lidi při práci - dlouhé procházky po parcích, kde vystavují svá umění a za pochodu dokáží zhotovit mistrovské dílo, v němž zachytí úsměv či jiskru očí, scenérii odehrávající se před nimi. Sama neumí nic jiného než jen trochu hrát na cello, kdy vlastně jen zvládá držet nástroj, ale nic víc. A tak jí nezbývá než-li obdivovat každého, kdo dokáže vytvořit zázrak. V jejích očích minimálně to. Tohle všechno je pro ni umění, tohle všechno má u ní místo. Tyhle lidi sleduje klidně i hodiny a hodiny při práci, aniž by se nudila. Připadá ji úžasná ta různorodost, obdivuje jejich nadání a sní o tom, co by se všechno mohla naučit. Už od malička miluje akrobaty a různé další šarlatány s kouzelníky v čele, a ačkoliv je to k nevíře, tak jim vždycky nějaký ten dolar hodí. Stejně tak ji neustále dokáže překvapovat, čemu všemu smrtelníci věří a co odmítají přijmout. Kouzla? Jistě. Bohové? Sotva. Nad jistými aspekty jejich života se zkrátka musí pozastavit s hlavou nakloněnou na stranu, sledující jejich prapodivná rozhodnutí.
 

Valnou většinu času tráví ve společnosti duchů, to ji pravděpodobně nejvíce zformovalo do osobnosti vcelku odtažité od živoucího dění, kde se vyskytují ti, co ještě dýchají kyslík. Jejich blízkost jí přijde osvěžující, získává zkušenosti do života a poznatky z jejich příběhů, které si nechává vyprávět při svitu noci, když se nikdo nedívá. Duchové ji nesoudí - nemají proto důvod, jsou po smrti a život je už nezajímá. Snad jen tehdy, pokud jej oplakávají a dávají si za vinu, že už neučiní to, co měli v plánu. Jim jediný svěřuje své pocity, poznatky ze života na zemi, myšlenky stáčející se tu na jednu, tu na druhou stranu. Bratr si z ní kvůli tomu utahuje - tvrdí, že je jim přespříliš podobná. Natolik, že si ji jednou s nimi splete. Nebo prostě jen závidí, že je tak dobrá.

Ve společenském životě je až k neuvěří neobratná. Neumí skládat komplimenty, natož je přijímat. Nezná zájem chlapců, nic jí to neříká. S ostatními, s nimiž vyrostla v Podsvětí, se ani moc nepřátelí, a tak netuší, jak se přátelské pouto tvoří. To ji však nebrání sledovat ostatní, obhlížet si jejich počínání, kdy se pokouší navázat kontakt se svými vrstevníky, zatímco Florence se raději drží od všech stranou. Není tak nemožné ji potkat, jak se schovává za stromem pozorujíc ostatní. Zkrátka... malý stalker.

Doplníme

*Ačkoliv svého staršího bratra nade vše miluje, protiví se jí jeho laciné vtipy na téma duchů a hororů, na což je obzvlášť háklivá.
*Nenosí pastelové barvy. Ne snad proto, že by je neměla ráda, ale necítí se v nich jistě. V takovém oblečení pak působí nešťastně a značně nejistě, nervózně popotahuje lemy a přeje si, aby celé tohle vystoupení co nejrychleji skončilo, protože se chce převléct do té nejčernější z nejčernějších.
*Miluje burgery, čím masitější, tím lepší. Také nepohrdne velkou porcí čokolády a shakeu.
*Z jídel nemusí omáčky. Přijdou jí rozbředlé a ničí maso i přílohy.
*Necítí se dobře uprostřed bitevní vřavy. Samu sebe charakterizuje jako dívku sledující boj z povzdálí, kdy může svými schopnosti zvrátit výsledek ve prospěch své strany, ač s některými jejími názory nesouhlasí. To si však nechává pro sebe.
*Tahá s sebou notně ochmataného plyšáka, kdysi růžovou chobotničku jménem Lulu.
*Nevěří na bohyně vítězství a štěstí, považuje je za smyšlenku. Odmítá se spokojit s možností, že by někdo mohl takovýmto způsobem ovládat štěstí a podobné schopnosti přenést na své potomstvo.
*Trpí několika fóbiemi: abibliofobií - strachem z nedostatku čtení; akarofobií - strachem ze svědění od hmyzu; blennofobií - strachem ze slizu a pediofobií - strachem z panenek. Obzvlášť u posledních tří vyšiluje tak moc, že je podrobena dávkou sedativ.
*Má ráda černý humor, ale sama jej neumí používat. Ráda naslouchá vtipům a dost často se je i pokouší zapamatovat, ačkoliv pointu povětšinou zkazí.
*Neumí moc dobře lhát, pokaždé ji naskáčou rudé skvrnky na krku, které si začne škrabkat. V tu chvíli chytá paniku, že jí něco štíplo nebo kouslo, čímž dost často zachrání sebe samu před přiznáním se ze spiklenectví.

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: začátek května 2018, neurčená

*BOŽSKÝ RODIČ: Melinoe

  NECROMANCIS

V oblasti vyvolávání duchů ji jen tak někdo nepředčí. Ať už se jedná o pouhého smrtelníka, polokrevného nebo duši nestvůry, je schopna vyvolat téměř cokoliv. Být jen o trochu silnější, možná by se dovolala i samotného Krona.

 

SCHÍMATIS

Tato schopnost jí toho tolik neříká, pokaždé se cítí provinile, když se jí pokusí využít. Dokáže tak na sebe vzít pouze podobu lidské nebo polobožské ženy, nanejvýš padesát let mrtvé.

Zrádce nemá žádná ocenění.

Maria Amanda