úterý 10. dubna 2018

Adeline Williams

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/04/prvni-co-na-lin-zaujme-jsou.html

První, co na Lin zaujme, jsou pravděpodobně oči. Když byla menší, nenáviděla je, protože tahle pronikavá modrá v její rodině nebyla, její otec měl hnědé oči a veškeré příbuzenstvo z jeho strany stejně tak. Vykládala si to tak, že je má zřejmě po matce, avšak vzhledem k tomu, že ji nikdy nepoznala, dost dobře to nemohla přijmout. S postupem času je ale začala brát jako přednost, svým způsobem se jí samotné i líbí. To se však nedá říct o mírném předkusu, který je vidět zejména při úsměvu. Dá se říct, že se svými nedokonalostmi v dětství dost bojovala, otec jí vyprávěl, že se svoje zuby snažila vytrhnout, aby se předkusu zbavila, byla prostě blázen. Vlastně pořád je. Úzký obličej jí rámují hnědé vlnité vlasy, většinou jen ledabyle přehozené k jedné nebo druhé straně. Jsou však dny, kdy je ochotná si vlasy upravit, nanést rtěnku a vypadat k světu. To se ovšem stává málokdy, nejraději nenosí make up vůbec, maximálně řasenku. Je velký fanda kožených bundiček, ve svém šatníku má od té s cvočky až po zimní s kožíškovou kapucí. Málokdy nosí sukně, je spíš džínový typ, nejlépe se cítí v neutrálních barvách; černá, šedá, z těch barvitějších pak vínová nebo tmavě modrá. Jiné barvy na ní pravděpodobně neuvidíte. To samé platí pro podpatky, jsou pro ni nepohodlné, bolí z nich kotníky a nemůže v nich popobíhat; musí být nějaká důležitá příležitost, aby si podpatky vzala, jinak si vystačí s keckami, nebo šněrovacími vojenskými botkami. Měří 164 centimetrů, takže se neřadí zrovna k vysokým modelkám, ale rozhodně si s tím hlavu nedělá. Na piercingy ji nikdy neužilo, nakonec, nenosí ani náušnice, přesto jí učarovalo tetování. Má však jedno jediné, protože nechce být jako plakát, a to je malý foťáček spletený se sluchátky, respektive jejich obrysy. Focení je její obrovská vášeň a ona by si nikdy nenechala vytetovat nic, co pro ni není nějakým způsobem důležité, takže na motýlky a podobně ji prostě neužije. Snaží se odolávat dalším tetováním, protože jak se říká; stačí jednou a už je to jako droga, a zatím se jí to i daří, ale kdo ví, možná se v nejbližší době vykrade z tábora, aby se nechala víc ozdobit.

Už jako miminko byla spíš flegmatická, nebrečela, byla klidná, až to jejího otce děsilo. Vždy se vyhýbala konfliktům, ať už se jednalo ve školce o to, jestli jí rozmazlený syn z vedlejší ulice půjčí to pěkně naleštěné autíčko, nebo když se na střední prali spolužáci na chodbě. Je pravda, že cizí rozpory ji nikdy příliš nezajímaly, a když se nějaký týkal přímo jí, vždy se snažila ho buď smést ze stolu, nebo ho co nejrychleji vyřešit. Není prostě ten typ, co by mistrně zvládal krizové situace a dokázal ostatní podržet, když to potřebují. Jistě, nenechá na holičkách ty, na kterých jí záleží, ale to neznamená, že se cítí klidná, když k tomu dojde. Většinou je obezřetná vůči všemu neznámému, to platí i pro lidi. Neseznamuje se nijak těžko, dá se říct, že je docela společenská, když se jí chce, ale získat si její důvěru je hrozně těžké. V minulosti se spálila natolik, že se odmítá otevřít, a ačkoliv to zní jako klišé, je to prostě tak. Mnohem lépe jí je s knihou někde, kde je ticho a klid, než na divoké party, ačkoliv těm taky neodolá, to nemůže popřít. Jejím sladkým hříchem [přestože to úplně sladce nechutná] je kouření. Lin může za stresujícího dne vykouřit klidně jednu dvě krabičky, až ji z toho pálí v krku a má k tomu nechuť, i přes to si však zapálí další. Svou první cigaretu si zapálila ve dvanácti letech, a to pod zkušeným dohledem strýce. Nejspíš je to směšné, ale po jeho smrti brala kouření tak, že ji s ním spojuje a je k němu blíž. Někteří chodí na hřbitov, ona si radši ničí zdraví. Lin je vášnivá fotografka, miluje focení všeho a všude. Nosila si foťák i do školy, kde zachycovala momenty ze života dospívajících, pravidelně také přispívala svými fotkami do školních novin. Odmítla nafotit ročenky, protože to pro ni není žádná výzva, ani vzrušení. Odjakživa je úplně posedlá opuštěnými místy. Ať už se jedná o vily, zhroucené domky, opuštěné kostely v lese, napůl ohořelé hotely, nebo nemocnice, je to jedno. Sama si dost dobře nikdy nebyla schopná odůvodnit, proč to tak je, ale čím byla starší, tím víc míst navštěvovala se svým strýcem, později už sama. Právě tam vznikaly fotky, na které je nejvíc pyšná. Fotky, ze kterých vyzařuje beznaděj, osamění, jistá ponurost. Dramaticky by to mohlo vyjadřovat její duši, ale to není pravda, tak cool prostě není. Vždycky se ušklíbala nad tím, že z maleb jsou lidé schopni vyčíst emoce. Nechápe to doteď, ale když jde o fotky, sama se to snaží zachytit, ačkoliv se jí to nikdy nepodaří tak, jak by chtěla. Nejšťastnější je, když si může nasadit svoje marshallky, pustit hudbu na nejvyšší hlasitost, až ji z toho bodá v uších, vydat se prozkoumávat další opuštěná místa a přemýšlet nad tím, jaký příběh by jí stěny mohly vyprávět, kdyby to uměly. Toho se teď bohužel musela vzdát, fotografie jsou však upomínka, kterou si vzít nenechá. Trpí nespavostí, některé dny, kdy je to obzvlášť těžké a její hlava prostě nevypne, je schopná fungovat týden v kuse, dokud nepadne vyčerpáním. Zároveň jsou období, kdy bude spát do pozdního odpoledne a se stmíváním si jde zase vyčerpaná lehnout. Je jako nevěřící Tomáš, nevěří na aury, čtení z rukou nebo karet, Boha a už vůbec ne na to, že těch bohů existuje víc, natož pak těch z řecké mytologie. Když přišla do tábora, měla obrovský problém věřit, že to není jen nějaký aprílový vtípek s ohledem na období, ve kterém se tam dostala, proto to tak zpočátku brala, rychle ji však ten přístup přešel. Je pro ni proto strašně těžké se tomuto prostředí adaptovat a nebrat to jako nějakou hru podobnou larp.

Narodila se v Brooklynu během sněhové nadílky, která je v tomto období poměrně běžná. Vždy to byla jen ona a její otec, na matku nepomyslela zhruba do pěti let. Byla takové trošku naivní dítě, protože než přišla do styku s jinými dětmi, ani ji nenapadlo, že by matku potřebovala. Její táta byl úžasný a zvládal obě role skvěle. Každé ráno měla teplou i studenou snídani se všemi živinami, které potřebovala [možná až na mléko, které nepije, proto je snad menší], zodpovědně ji vodil do školky a později i školy, když končila, trpělivě na ni čekal, nenutil ji chodit na kroužky, které ze srdce nenáviděla, dopřával jí vše, co si mohli dovolit a co chtěla. Přesně proto se na matku zeptala jen jednou a při jeho reakci už ani netoužila to udělat znovu. Tehdy se poprvé a [snad naposledy] na ni rozzlobil. Nikdy nebyla příliš náročná, takže to s ní vlastně zas tak těžké ani neměl. Na svůj foťák si našetřila poctivě sama z kapesného a „brigády“ ve formě uklízení po domě, dá se proto říct, že ji vychoval do poměrně rozumné mladé dámy. Jako malá si spíš hrála s autíčky, než s panenkami. Těm vždy ušmikala vlasy, protože ji rozčilovaly, takže jí je postupně ve školce i doma začali zakazovat. O oblíbenost se nikdy nesnažila, měla hrstku svých nejbližších přátel, se kterými zůstala ve styku i po maturitě. S tátou jezdívali na střelnici, on byl vášnivý střelec a držitel zbrojního průkazu, proto ji naučil vše, co uměl. To pak znamenalo, že nemohla sledovat akční filmy, protože když viděla, jak jednoduše to tam vypadá a ve skutečnosti to není pravda, hrozně ji to rozčilovalo, je poměrně perfekcionistická. S přáteli sedávali každý večer v jejich oblíbené kavárně, ale nekonaly se žádné divoké diskuse. Všichni si byli poměrně podobní, objednali si kávu, a buď si společně četli, nebo si vyprávěli o knihách, které zrovna čtou. Lin si byla nejblíž s klukem jménem Luke, byli nejlepší přátelé už od základní školy. Vždycky si hodila nohy do jeho klína a on hudroval, že má nohy těžké jako tank. Těsně před maturitou se ale odstěhoval se svou novou přítelkyní z města pryč a ona o něm už tolik neslyšela, sem tam si napsali zdvořilé textovky, a tím jejich letité přátelství skončilo. Posledních pár měsíců se na ni otec pořád tak zvláštně díval, měla pocit, jako kdyby zkoumal její duševní zdraví. Celou dobu měla za to, že nesouhlasí s jejími výpravami do opuštěných lokalit, ale když z něj vypadlo, že je výjimečná, víc, než si myslí, měla pocit, že si z ní utahuje. Nedůvěra se projevila i tady. Jak by taky ne, věřit, že je nějaký polobůh, bylo pro ni naprosto nereálné. A protože táta začal v posledních týdnech víc pít, měla za to, že byl jen opilý. Vysvětlil jí, že důvod jeho pití je vlastně zapíjení žalu z toho, že ji bude muset poslat pryč. Ve své hlavě si utvořila důvod tohohle odloučení, a to je prostý fakt, že si našel nějakou ženu a pro ni už není v jejich novém životě místo. Proto ani neprotestovala, ale jakmile stanula před bránou tábora, spadla jí brada. Nevěděla, jestli je to vtip, nebo ne, každopádně se tvářila tak, že je těžce nad věcí, jako vždycky. Dávat najevo city neuměla ani ona, ani táta, proto se sotva objali a on odjel pryč. V prvních chvílích se chovala tak, že to celé je vtip, což se vzhledem k její nedůvěřivosti dá celkem pochopit. Teprve až uvnitř začala brát v potaz možnost, že to žádný vtip není, což pro ni znamená, že se se svou vírou mýlila a ona nesnáší, když se něco takového stane. Připadá si zas jako školák, který uprostřed školního roku nastoupí do nové školy, což je, jak všichni víme, noční můra.

1) Nemá ráda své celé jméno, upřednostňuje Lin,
2) když je nervózní nebo nesvá, začne si nehtem ukazováčku ďoubat kůžičku na palci,
3) na lásku k opuštěným budovám a místům ji přivedl strýček, kterého o několik let později zabil propadající se strop opuštěného hotelu v Las Vegas,
4) jako malá byla věřící a každou neděli chodila s babičkou do kostela. Když zemřela, zanevřela na všechno, co si nemůže odůvodnit nebo dokázat, argumentujíc si to tím, že kdyby Bůh existoval, nedovolil by, aby babi zemřela,
5) ironicky nenávidí, když ji někdo fotí; vždy je tou za kamerou, nikdy před ní,
6) nedokáže udržet oční kontakt, raději se bude dívat všude okolo,
7) je blázen do žárovkových světel, na stínidla ji neužije, průmyslový styl je jí bližší,
8) když se usmívá, má ďolíčky.

PŘÍCHOD DO TÁBORA: Duben 2018, nebyla vyžádána.


Polobůh nemá žádné schopnosti.


Polobůh nemá žádná ocenění.
Kaya Scodelario

Haukqqur oNhwdpntm o 
Ti3pnjr3 oSiq531gd o

Žádné komentáře:

Okomentovat