Její výška by se dala považovat za průměrnou, její postava má ty správné křivky a blonďaté vlasy a hnědé nejsou v jejím rodišti nijak výrazné. Z tohohle se dá nabýt dojem, že je lehko přehlédnutelná, ale není to úplně tak. Její oválný obličej zdobí zářící čokoládové oči, které lemují přirozeně dlouhé černé řasy. Nos nemá nijak velký a pod ním jsou plné růžové rty, které jsou většinu času roztažené do úsměvu odkrývajícím bílé zoubky. Co se jejího stylu oblékání týče, tak většinu času je asi k vidění riflích, tílku a teniskách, na druh ou stranu je schopná se i vyfiknout. Šaty, sukně a blůzky v jejím šatníku taktéž nechybí a s make-upem si rozumí více než dobře.
Říká se, že při poznávání druhých lidí se nemá dát na první dojem. První dojem z Mony je většinou ten, že je rozmazlený spratek, který vždycky dostal, co chtěl. Na její obranu není to jen její vina, ale vina její výchovy. Vždycky dostala, co chtěla. Ne, pro ní neznamenala odpověď a vlastně jí záporně na její prosby a žádosti ani nikdo neodpovídal. Stejně tak působí jako bezduchá blondýnka, která se zabývá jen svým vzhledem, poslední módou a krásnými věcmi. Zkrátka prototyp zbohatlické mrchy. Ráda tak na lidi působí, přece jenom jí to pak dává výhodu v tom, že nečekají, jak se zachová. Stejně tak se snaží při pr vním setkání působit povrchně, nafoukaně a drze. Dalo by se to označit za takové její brnění, které nosí, aby se k ní lidé, které její osobnost doopravdy nezajímá, nedostali.
Pokud si ale dáte tu práci a poznáte jí blíž, najdete milou a zábavnou osůbku, která všude kolem rozdává úsměvy. Nechce zkazit žádnou zábavu a ráda se směje. Ve společnosti se cítí jako ryba ve vodě a být středem pozornosti jí nedělá sebemenší problém. Právě naopak. Miluje pozornost upřenou jejím směrem. Zvláště tu od pánské společnosti. Něco z její drzosti jí stále zůstává, protože to není jen součást její odrazující taktiky, ale i součást její osobnosti. Stejně jako snad každý, má i ona svoje slabé chvilky, kdy se neobtěžuje s maskou povýšené mrchy. Takové dny nejsou zase až tak časté, ale během nich se raději stahuje někam do ústraní, nechce se moc s nikým bavit a je posmutnělá. Takové dny měla dříve také, ale po jejím příchodu do Tábora jsou častější. Stejně tak se po jejím příchodu trochu zjemnil její povýšený prvotní přístup, ale stále něco z něj zůstává.
Také je asi nutné zmínit její umíněnost, nesnáší, když jí někdo řekne, že něco nedokáže, nejde nebo nemůže. V tu chvíli se zkrátka zasekne a potřebuje dotyčnému dokázat, že ona to prostě zvládne. Zkrátka udělá cokoliv pro to, aby ostatním ukázala, že jejich předsudky jsou špatné a že jí jen podceňují. Asi není nic nečekaného, že často to dopadne tak, že se nějak zraní, ale s tím se už holt musí počítat. Pak si většinou nadává za svou hloupost a jde si lízat rány někam mimo. Pokud se rozhodnete jí najít někde v Táboře, asi jí najdete někde u vody, kde se opaluje, pokud tedy zrovna svítí sluníčko a ona se může opalovat. JistÄ › stejně jako ostatní táborníci i ona tráví čas tréninkem, aby mohla na výpravy a dokázat, že není tak špatná.
Monique si už od narození nemohla na nic stěžovat. Dobře, možná na to, že její biologická matka se na ní vykašlala, ale to jí bohatě nahradil otec. Tedy přesněji jeho peníze. Její otec je bývalý model a současný herec, původem z Francie. Proto také to francouzské jméno jeho dcery. S otcem už odmalička moc času nestrávila, většinou byla v péči nějaké chůvy, nebo nedej bože otcovy přítelkyně. Přesně ten čas, který jí její otec nevěnoval, si vykupoval dárky, takže malá ona měla všechno, co si jen přála. Stačilo slůvko, zmínka. Mohla se považovat za šťastnou a z pohledu jejích kamarádů a spolužáků i byla. Její dětství by se dalo přirovnat k pohádce. Ja ko každá správná bohatá dcerunka měla velké narozeninové večírky, spoustu dárků a poníka. Toho dostala, už když jí byly čtyři a od té doby se učila jezdit na koních.
Chodila na druhý stupeň a začala se u ní projevovat dyslexie a hyperaktivita. S dyslexií se nedalo nic moc dělat, tedy alespoň z jejího pohledu. S hyperaktivitou ale ano. Začala sportovat. Nejdřív gymnastika, pak se přidal i aerobik a běh. Otec jí i dál věnoval jen pramálo pozornosti, ale Mona si na to už zkrátka zvykla. Naopak ve škole jí věnovali pozornost její spolužáci. Byla bohatá, nosila značkové oblečení, stala se roztleskávačkou a kluci jí obletovali. Tu pozornost si užívala. Ovšem netrvalo to moc dlouho, než její dokonalý svět získal trhliny.
Ten den jela na soutěž roztleskávaček, bylo to národní mistrovství. Přijeli o den dřív, šli trénovat a po tréninku měly jít všechny rovnou na pokoj a spát. No, Mona tehdy neposlechla, takže jí jejich zastupující trenérka našla toulat se kolem hotelu. Chvíli na ní ječela, načež se přímo před jejíma očima změnila v nestvůru. Nechutnou, děsivou a s křídly. Jediné, co jí tehdy napadlo udělat, bylo, že začala ječet. Hlasitě a pisklavě. Zakryla si oči a čekala bolest. Ta nepřišla. Po chvilce si obličej odkryla a otevřela oči, aby viděla, jak jí pobaveně sleduje kluk podobně starý nebo možná i starší než ona. Následně jí uvedl do obrazu, co se to vlastně stalo a co ten útok měl znamenat. Chtě l jí okamžitě odvést do nějakého Tábora, ale Mona se s ním pohádala a přesvědčila ho, že musí zůstat do druhého dne. Nesměla zmeškat mistrovství. Tak tam s ní ten kluk, Leo, zůstal až do druhého dne. Po soutěži už s ním ale valná domluva nebyla. Zkrátka jí sebral a z New Yorku, kde se soutěž konala, jí odvezl někam do lesů, kde jí zavedl do Tábora polokrevných.
Pokud si ale dáte tu práci a poznáte jí blíž, najdete milou a zábavnou osůbku, která všude kolem rozdává úsměvy. Nechce zkazit žádnou zábavu a ráda se směje. Ve společnosti se cítí jako ryba ve vodě a být středem pozornosti jí nedělá sebemenší problém. Právě naopak. Miluje pozornost upřenou jejím směrem. Zvláště tu od pánské společnosti. Něco z její drzosti jí stále zůstává, protože to není jen součást její odrazující taktiky, ale i součást její osobnosti. Stejně jako snad každý, má i ona svoje slabé chvilky, kdy se neobtěžuje s maskou povýšené mrchy. Takové dny nejsou zase až tak časté, ale během nich se raději stahuje někam do ústraní, nechce se moc s nikým bavit a je posmutnělá. Takové dny měla dříve také, ale po jejím příchodu do Tábora jsou častější. Stejně tak se po jejím příchodu trochu zjemnil její povýšený prvotní přístup, ale stále něco z něj zůstává.
Také je asi nutné zmínit její umíněnost, nesnáší, když jí někdo řekne, že něco nedokáže, nejde nebo nemůže. V tu chvíli se zkrátka zasekne a potřebuje dotyčnému dokázat, že ona to prostě zvládne. Zkrátka udělá cokoliv pro to, aby ostatním ukázala, že jejich předsudky jsou špatné a že jí jen podceňují. Asi není nic nečekaného, že často to dopadne tak, že se nějak zraní, ale s tím se už holt musí počítat. Pak si většinou nadává za svou hloupost a jde si lízat rány někam mimo. Pokud se rozhodnete jí najít někde v Táboře, asi jí najdete někde u vody, kde se opaluje, pokud tedy zrovna svítí sluníčko a ona se může opalovat. JistÄ › stejně jako ostatní táborníci i ona tráví čas tréninkem, aby mohla na výpravy a dokázat, že není tak špatná.
Chodila na druhý stupeň a začala se u ní projevovat dyslexie a hyperaktivita. S dyslexií se nedalo nic moc dělat, tedy alespoň z jejího pohledu. S hyperaktivitou ale ano. Začala sportovat. Nejdřív gymnastika, pak se přidal i aerobik a běh. Otec jí i dál věnoval jen pramálo pozornosti, ale Mona si na to už zkrátka zvykla. Naopak ve škole jí věnovali pozornost její spolužáci. Byla bohatá, nosila značkové oblečení, stala se roztleskávačkou a kluci jí obletovali. Tu pozornost si užívala. Ovšem netrvalo to moc dlouho, než její dokonalý svět získal trhliny.
Ten den jela na soutěž roztleskávaček, bylo to národní mistrovství. Přijeli o den dřív, šli trénovat a po tréninku měly jít všechny rovnou na pokoj a spát. No, Mona tehdy neposlechla, takže jí jejich zastupující trenérka našla toulat se kolem hotelu. Chvíli na ní ječela, načež se přímo před jejíma očima změnila v nestvůru. Nechutnou, děsivou a s křídly. Jediné, co jí tehdy napadlo udělat, bylo, že začala ječet. Hlasitě a pisklavě. Zakryla si oči a čekala bolest. Ta nepřišla. Po chvilce si obličej odkryla a otevřela oči, aby viděla, jak jí pobaveně sleduje kluk podobně starý nebo možná i starší než ona. Následně jí uvedl do obrazu, co se to vlastně stalo a co ten útok měl znamenat. Chtě l jí okamžitě odvést do nějakého Tábora, ale Mona se s ním pohádala a přesvědčila ho, že musí zůstat do druhého dne. Nesměla zmeškat mistrovství. Tak tam s ní ten kluk, Leo, zůstal až do druhého dne. Po soutěži už s ním ale valná domluva nebyla. Zkrátka jí sebral a z New Yorku, kde se soutěž konala, jí odvezl někam do lesů, kde jí zavedl do Tábora polokrevných.
-I když to nerada přiznává, tak je posedlá vzhledem svých nehtů. Neustále u sebe nosí pilníček a také má nehty vždy nalakované na nejrůznější barvy.
-Nesnáší poznámky a vtipy o blondýnkách.
-I když je blond a růžová barva by jí asi slušela nejvíc, nenosí jí. Nemá jí ráda. Nemůže jí vystát.
-Má hrozně ráda koně. Jezdí na nich už od čtyř let.
-Miluje zmrzlinu, ochutnala snad všechny příchutě, které na planetě existují.
-Do Tábora si přivezla spoustu věcí ze svého šatníku a stejně tak i některé svoje šperky. Všechno to ale bedlivě střeží před dětmi Herma.
*PŘÍCHOD DO TÁBORA: duben 2017
*BOŽSKÝ RODIČ: Afrodita
THELKTIKOSIS
Používání schopnosti se spíše podobá vykecávání díry do hlavy, přesto se zadavateli ve většině případů podaří dosáhnout svého. Občas to má přece jen své mouchy a když někoho například požádá, aby jí podržel boty? No může se stát, že jí skončí na hlavě.
*Stará dýka z božského bronzu, skryta v prstenu. Dalo by se říct, že slouží stejně, jako vypadá. Rez na dýce způsobil, že se v případě použití několikrát zasekne.
*Stará dýka z božského bronzu, skryta v prstenu. Dalo by se říct, že slouží stejně, jako vypadá. Rez na dýce způsobil, že se v případě použití několikrát zasekne.
Olivia Holt
Žádné komentáře:
Okomentovat