Mazikeen Castor

Sebe samu považuje za normální děvče držící se klasického průměrného vzhledu - dvě hnědé oči, delší hnědé vlasy, nos, ústa, dvě ruce, nohy... Zkrátka vše, jak má být. Už jí je jedno, jestli se duhovky zabarvily do karamelového odstínu, nebo v nich převládá příjemné teplo horké čokolády. Mezi nezajímavé informace spadá i zbarvení vlasů, jimž nevládne obyčejná nudná hněď, ale rozsáhlé barevné tóny obsahující názvy jako 'tmavý kaštan', 'kávová' nebo 'nugát'. Či snad, že její rty působí maličko nevyváženě díky skutečnosti, kdy spodní se zdá býti plnějším než vrchní, jehož dominantou je srdcové vykrojení. Nezájem, absolutní nezájem.

Dřív? No, ano, hlavou by se toulaly myšlenky, zda její pozadí nedělá reklamu textu písně 'All about that bass', nebo jestli konečky neukázněných kadeří nepotřebují zastřihnout kvůli možnému třepení. S tím by souhlasila, momentálně už dost neochotně. Dokonce by se značnou nechutí připustila vliv módy na obsah šatníku a s ohrnutými rty by zamumlala cosi o lásce k manikúře, make-upu a hodinám předvádění se před zrcadlem s kartáčem na vlasy - jednou v roli světoznámé zpěvačky, podruhé jako aktérka předávání cen od Akademie filmového umění a věd. Tyhle doby pominuly, a je jedno, že se tak stalo před pár týdny.

Momentálně by se zhodnotila jako dívka vcelku obyčejná. Vysoká asi metr sedmdesát tři, což ji řadí do kategorie žiraf vyčuhujících vysoko nad zbylé obyvatelky tábora, jejichž výška obsahuje i podpatky o minimální velikosti 10 centimetrů. Postava zůstala vysportovaná díky kondičním běhům a radosti ze skákání přes překážky - miluje parkour. Stehna možná dělají neplechu a počítají se mezi širší, než by bylo milé, ale tento drobný detail naprosto přehlíží. Nikdo není dokonalý, jak už bylo několikrát řečeno ve filmech a knihách. Výrazné ženské křivky se na ní nenalepily, alespoň ne v oblasti torza - tam zůstává nadále křehce dívčí. Hýžděmi taktéž nespadá do rodiny Kardashianek nebo Jennifer Lopez, na druhou stranu se neprojevuje jako směska kostí bez jediného kouska tuku.

Tváři dominují dvě velká kukadla barvy hořké čokolády s kapkou mléka. Jejich pohled už kdysi patřil mezi intenzivní, ale později se stal téměř nesnesitelně prošpikujícím skrz na skrz, jako by dokázala prokouknout každou myšlenku. Možná díky tomu se před ní i Hermovi potomci kroutili nejistotou a očima uhýbali kamkoliv jinam. Dlouhé vlasy v odstínu 'mocha', pokud by už měla být specifická (nebude), se vlní po ramenou až přes záda. Několik předních pramínků si pokaždé sváže na temeni a týlu, aby se jí nepletly do očí při výcviku v boji. Pršák už od malička pokrývala sprška pih, v zimě výraznějších než v létě, kdy chytá kůže lehce bronzový nádech. V zimních měsících naopak zůstává bledá, prakticky bílá jako stěna, ačkoliv po příjetí mezi Artemidiny lovkyně její pokožka slabě září, třpytící se měsíčním světlem. Jedinou výjimku, která se nezměnila, tvoří lakování nehtů - toho zlozvyku se nedokázala zbavit. Pokaždé ji zdobí tmavé odstíny, nejčastěji švestková, kobaltová nebo černá barva.

Jako každá z lovkyň, i Maze získala stříbrnou lyžařskou bundu, jakýsi stejnokroj, který tahá při případném opouštění tábora za honbou na nestvůry. Pokud se ale naskytne příležitost (a že dokáže využít každého momentu), pak se instinktivně navrací ke svému oblíbenému oděvu - krátké černé kožené bundě, tílku/tričku obdobného odstínu, odrbaným džínům, které mají víc děr než látky a milovaným gládám s vysokou podrážkou, pomalovaných barevnýma fixama, které tahá v jakékoliv roční období. Zkrátka to k ní patří. Co veskrze nenávidí jsou šaty a jakékoliv úděsné vzory, o nichž hovoří jakožto o 'princeznovských'. Všechny ty puntíky, kytičky, sněhové vločky... Ne, ne, ne. Nikdy by na sebe podobný výtvor nenatáhla a pokud, pak by jí někdo musel nejdřív zabít.

Nevypočitatelná potvora, malá mrcha, přírodní katastrofa, hnědovlasá kamikadze… Jak snadno by se těmito frázemi o dvou slovech dala Maze vyjádřit, a přitom se to zdá stejně neúčinné, neschopné pojmout všechny její charakterové vlastnosti, opsat je a barvami vyplnit bílá místa plátna.

První, co o ní každý měl vědět, než schytá tečku mezi oči? Nesnáší zkomoleniny svého jména. Maizí, Keen, nebo jakákoliv zdrobnělina? Nepřípustná. Hodná kopance mezi nohy a pravého háku vedeného rovnou do brady. V tomto ohledu vždy tak trochu vynikala již od dětství. Ta až maniakální touha prát se, dokazovat si sílu s přesvědčením, že k ní nepatří jenom čajové dýchánky o páté hodině odpolední, panenky, huňatí medvídci a slabost pro kosmetiku. V tomto ohledu bývala odmalička víc v chlapecké kůži než v dívčí. Nikdy neměla problém čelit problémům z očí do očí, umanutě se jim vzpírat a bojovat za svá stanoviska. Ve školních letech si odnášela pověst rváčky – jednou dokonce doslova ‚omlátila‘ židli o hlavu spolužákovi z vyššího ročníku, než ji učitel zadržel a poslal do ředitelny. Že si vysloužila podmínečné vyloučení, to už je jiný příběh.

Ta touha po dobrodružství, adrenalin, co stoupá v krvi, jí nutily stále něco dělat. Pochodovat po místnosti z jedné strany na druhou, z rohu do rohu jako tygr zavřený v kleci, křupat klouby na rukách, jako by jí to snad mohlo osvobodit od toho vnitřního svrbění, nebo podnikat spolu s bratrem životu nebezpečné výlety všude možně. Potřebovala pohyb už v ranném dětském věku. Přirozeně tyto pudy vedly ke zdrhání z domova, toulání se po okolí a vnikání do cizích, mnohdy neobývaných domů, jimž hrozilo zbourání demoliční koulí nebo katastrofickým scénářem filmového provedení.

Jedním z nejvážnějších provinění proti autoritám? Neposlouchá. Prakticky nikdy, téměř nikoho. Jen málokterý člověk si u ní vybudoval respekt natolik, aby uposlechla jeho rad i rozkazů, ač odsouhlasenými s tichým držkováním na základě povahových vlastností. Od svých šesti let má velký problém s autoritami, hlavně dospělými, jimž nevěří. Radši vykoná pravý opak toho, co se po ní žádá, vzdoruje a touto mnohdy hloupou volbou vyjadřuje tvrdohlavou strukturu myšlenek a vnitřního odboje. Z trucu, z uraženosti, u umíněnosti hodné berana. Jedná se naštěstí o drobnosti, které se ale každým okamžikem hromadí. Pokud jí jde ale o život? Tak… ano, udělá obvykle tu největší blbost na světě. Pud sebezáchovy zde sice stále existuje, avšak nalézt ho? To je jako zkoušet těžit diamanty. Jsou tam, ale trvá to příliš dlouho, než se k nim prokopete. Stejné je to s touhou přežít. Raději se pokusí naštvat své protivníky místo toho, aby vzala nohy na ramena. Dle jejích slov? Zbabělost. Nic víc. Logika v tomto ztratila cestu a vydala se opačnou stezkou. Jedním z mála tvorů, ať už lidských či jinačího druhu, které poslouchá a bez většího zaváhání se řídí jejich slovy, je její bratr/dvojče Kayle. Ne vždy, někdy ho to stojí hodně přemlouvání, vyhrožování, dokonce i podplácení, ale přesto… Nakonec na jeho slova dá. Tedy v případě, že se nejedná o domácí povinnosti a nevyrukuje na ní s košem špinavého prádla. V takové chvíli mu ho s radostí převrátí na hlavu obsahem napřed.

Možná se to nezdá, ale svého bratra opravdu miluje. Za každých okolností ji býval oporou, parťákem v lumpárnách i podnikavých výletech do neznámých končin. V posledních týdnech bývá odtažitější, něco v ní se změnilo, snad i zlomilo. Už není jen ta ‚Kayova sestřička‘, konečně nalezla část ztracené hrdosti, jíž postrádala od příchodu do tábora polokrevných. Nikam nezapadala, nikdo se k ní nehlásil, což jí ubíralo na radosti ze života. Vytvořila si skořápku ze sarkastických, notně jedovatých poznámek, jejichž štiplavost šířila všude kolem sebe v podobě obranného systému. Ne, že by díky přijetí mezi lovkyně zázračně vyspěla – svým způsobem stále zůstala tou malou potvorou, která se neštítí jednomu vpálit pohlavek nebo rovnou pěst mezi oči. Na druhou stranu možná maličko odemkla své srdce všem… Všem, kromě chlapců, které má zakázané.

Dřív taky hodně lhala, což už jí v dnešních dnech přes pusu příliš nejde. Momentálně mívá problém se lží a pokud se už pokouší zalhat, kouše se do rtů a jazyka, svírá čelisti k sobě a špulí ústa. Zezačátku jí nedělalo problémy hrát si na drsnou, dělat ramena, vymýšlet si až za hranicemi lidské představivosti.

Chrání si tak pravé emoce, svou skutečnou podstatu, která je křehká a vlastně vůbec ne tak hrdinská a drsná jak vypadá. Často tak provokuje hádky, ze kterých odmítá ustoupit a touží mít poslední slovo, ač se dlouho říká, že moudřejší ustoupí. V tomhle moudrá rozhodně není a dál si bude zatvrzele držet na svém. Krok vzad je pro zbabělce, tak to Maze bere. Ironie z ní sálá na sto honů a opírá se do jejích slov, které leckdy prská jako vzteklá kočka. O to lépe se skrývají nadávky, které často vpálí do očí protivníkovi, když trpí jistou jazykovou bariérou. Jako Skotka to má s přízvukem spočítané. Výrazný jazyk je tak dokonalou překážkou při rozmluvě s kýmkoliv, tedy až na bratra. Při náhlé frustraci často končívá u rodilé gaelštiny, které prakticky nikdo nerozumí. Občas ani Skoti samotní. To pak aby si na ní člověk vzal slovník. A tím nemyslím, aby ji s ní někdo přetáhl po hlavě. Akorát jí tím naštvete. Nikdo si není úplně jist, kdo z dvojčat je na tom s jazykovými problémy hůř, zda Maze nebo Kay.

Mívá vnitřní touhu zesměšnit svého protivníka, a tak často popichuje, poukazuje na jeho vlastní chyby, zatímco své ignoruje. Ne že by byla tak sebevědomá. Jen si je nechce přiznat – nahlas ani potichu. Slabou stránkou se tak stala soustředěnost stejně jako psaní a čtení. Ať chce, jak chce, je negramotná. Při čtení koktá, až se zoufalostí často zalkne, psát prakticky nedokáže a počítat umí jen s těmi nejzákladnějšími číslovkami. Nesnáší nadřazenost ostatních, hlavně Áresovců, s nimiž se špičkuje. Čas od času vyvolává rozbroje i se srubem Apollóna a Hermovy potomky, kteří se jí pokouší provokovat.

Od začátku bylo jasné, že tento vztah nedopadne dobře. Žádný předchozí neskončil lépe. Důvod? Jednoduchý. Bohové se nesmějí vázat, ať už své smrtelné polovičky milují sebevíc. Je to především egocentrismus, co je váže k životu na Olympu, láska k moci a kontrolování smrtelníků i polokrevných, kteří za ně čas od času skládají těžké zkoušky s vypětím sil a mnohdy následované samotným přeplutím přes řeku Styx na Charónově člunu.

Příběh Romy Woodwardové, členky NASA, bývalé astrofyzičky a astronautky, a Dia, vládce hromů a nebes, by patřil do jedné ze Shakespearovských tragédií. Ty nikdy nekončí happyendem, spíše naopak. Přesto si alespoň mohli ponechat romantický začátek vztahu. Diova pozornost se už nějakou dobu upírala na nadějnou aspirantku Nobelovy ceny, okouzlující Romy s úsměvem, po němž zůstávaly ďolíčky ve tvářích a v hřejivých očích jen jiskřilo radostí ze života, do něhož bůh drze vstoupil, aby jej narušil svou přítomností. Jako každá žena, ani Romy nedokázala odolat lichotkám a dvoření, ač mu neotevřela své srdce po jedné či dvou schůzkách. Komplikovaná osobnost Dia fascinovala, nutila jej porušovat do této chvíle zavedené zásady, aby se krásné Skotce zalíbil.

Nakonec se povedlo, štěstí spolu s nepředvídatelností osudu se postavili za Dia a dovolili mu navázat intimní vztah s dívkou, která se tak ráda pouštěla na průzkumy do samotného vesmíru. Výš, než kam se mnozí odvážili dohlédnout. Z toho vztahu vzešli dvě děti, dvojčata - o pár minut starší chlapec, připomínající vzhledem svého otce, a malá holčička, tolik podobná matce. Do této doby utajená milostná aféra se provalila. Héře nikdy neuniklo nic, a i když se jejímu manželovi dařilo pouto s Romy skrývat, nakonec se k ní po větru donesla neradostná zpráva, že si Zeus zasel dva uzlíčky. Její pomstychtivost a uražená pýcha tehdy neznala mezí. Posílená znechucením z manželovy nevěry, poslala Dionýsa vyplnit odporný úkol - měl Romy přivést na pokraj šílenství. Jak už to tak bývá, lidská mysl toho mnoho nevydrží a Romy z vidin a hlasů spáchala sebevraždu. Že se předtím pokusila zabít i vlastní děti, to už zůstalo ošklivým tajemstvím, po němž zůstala staršímu z dvojčat na vnitřní straně předloktí dlouhá tenká jizva. Na příkaz Dia je zachránil Hermés, který je odnesl do bezpečí.

Ani tehdy jejich životy nepokračovaly tak, jak by se na pohádku slušelo a patřilo. V pěstounské rodině, kam byli umístěni, se sice zvládali chovat v celku ukázněně, za což hlavně mohl dostatek koníčků k vyblbnutí a vypuštění přebytečné energie, jíž obě děti měly přebytek. Na druhou stranu si odnášely problém ze školek a škol, odkud byli Maze s Kaylem pravidelně vyloučeni v důsledku vyvolávání konfliktů s ostatními dětmi. Později se dokonce ukázalo, že Maze rozbila jednomu chlapci židlí hlavu, což byla tak trochu poslední kapka. Po sáhodlouhém rozhovoru s pěstouny, kdy jim bylo oběma náležitě oznámeno, že pošupajdí do sirotčince, se Kay sbalil a se sestrou opustili nejen hostitelský dům, ale též město a později i zemi jako takovou. Cestovali nazdařbůh, přespávali, kde se dalo. Čím dál častěji je pronásledovaly ošklivé sny a pocit stihomamu, jako by je někdo sledoval. Někdy mívali pocit, že vidí tři ženy s přízí, jíž namotávaly. Aby zahnali nepříjemnou pachuť v ústech, dělávali si legraci, že vypadají jako tři sudičky a třeba jim přinesou něco dobrého do života. 

To... sotva. Při jedné z cest po západním pobřeží na ně zaútočila fúrie, odporná lítá bestie z hlubin podsvětí. Přežili jen zázrakem. Maze si odnesla nehezký šrám v dlani, který ji ani po letech nepřestává čas od času pálit a Kayle si při útoku zlomil jedno žebro. Zachránila je šťastná náhoda v podobě výpravy několika starších jedinců, jejichž úkolem bylo nalézt ztracený zlatý věnec bohyně Niké. Právě díky nim se dozvěděli, co byl zač ten netvor, a kdo jsou vlastně i oni sami - potomci jednoho z bohů z dalekého Olympu. Který se nacházel blíž než jeho stejnojmenná hora v Řecku. Táborníci je odvedli do bezpečí tábora polokrevných, kde jim bylo souzeno zůstat. Ze začátku to oba brali v pohodě, sic se jim nelíbilo být namačkaní v Hermově srubu. Později... prvopočáteční nadšení přešlo a dolehla na ně zlost. Žádný bůh se k nim nehlásil, nikdo neprojevoval zájem určit si své potomky. Nakonec se ozvala bezmoc v podobě ponorkové nemoci. Jako neurčení nesměli nikam, mohli se zdržovat jen v táboře. S lítostí a i kapkou závisti pozorovali, jak ostatní táborníci opouští bezpečí jejich nového domova a vydávají se vstříc osudu zachraňovat lidstvo. Všechen ten vztek, ta nahromaděná zloba za poslední roky, se začala projevovat pokusy upoutat na sebe pozornost - hlavně bojem a různými menšími či většími vzpourami proti systému. Jednou se zkusila vloupat i do podkrovního pokoje, kde sídlilo Orákulum, aby na něm vymohla nějaké odpovědi. Pohled na seschlou můmii ji však natolik vystrašil, až utekla bratrovi do náručí.

Po čtyřech letech naprosté bezmoci jí přišla nabídka. Samotná Artemis jí dala možnost stát se jednou ze členek dívčí družiny, s níž čas od času cestovala po světě, aby lovila dávné bytosti a netvory, nejen zvěř. Přijala okamžitě bez špetky zaváhání. Až po svém téměř slaboduchém souhlasu si uvědomila sobeckou touhu osvobodit se, s níž zanechala bratra napospas osudu. Naštěstí chápal, nebo alespoň předstíral, že tomu rozumí. Oba je ničila nevědomost, s níž se potýkali. A zatímco Kay stále přemítá nad tím, zda se k němu otec přihlásí, Maze se učí být příkladnou lovkyní.

*Trpí úzkostí z hlubokých vod
*Přes levou dlaň si odnesla ošklivý šrám od fúrie, který si ve chvílích nervozity mne. Rána ji svědí jako předzvěst něčeho špatného
*Tajně chodí na čokoládu
*Je přesvědčená, že ananas na pizzu nepatří
*Neumí taktizovat, do všeho se vrhá po hlavě a bez plánování
*Nikdy se jí nepovedlo odvyprávět vtip
*Má raději kočky než psy
*Bojí se koní, nejezdí na nich
*Chtěla si nechat na stehno vytetovat vlčí hlavu, ale nikdy nenalezla dostatek odvahy pro tento krok
*Neorientuje se dle map a kompasu, řídí se dle hvězd
*Po jedné z hvězd ze souhvězdí Blíženců nese spolu s bratrem i příjmení - Castor
*Jako lovkyně je nesmrtelná, pokud nepadne v boji nebo neporuší přísahu. Což nehodlá, netouží se ocitnou v kůži zajdalena
*Od svého přijetí se drží dál od kluků. V překladu je k nim mnohem protivnější než kdysi

*Příchod do tábora zima koncem roku 2013 (Vánoční prázdniny) s dvojčetem Kaylem
*Nástup k Artemidiným lovkyním zima 2018

*Nevyžádaný potomek Dia.

KÍNIGISIS

Lovkyně zvládne rozeznávat druhy stop a taktéž kořist stopovat. V tomto stádiu schopnosti se ale často může stát, že sejde z cesty, nebo stopu ztratí úplně.

Jako zbraň používá stříbrný luk a šípy (celkový počet 12) - dárek od Artemis.


Polobůh nemá žádná ocenění.

Crystal Reed