Cal zaručeně patří k těm, jejíchž přítomnosti si všimnete na první pohled. Ačkoliv preferuje tmavé oblečení a drží se spíš bokem než v centru pozornosti, jeho 187 centimetrů vysoká postava se prostě jen tak někde neschová. Jistě, mohl by se přitisknout k nějakému stromu a nenápadně vás zpoza něj sledovat, ale i kdyby mu to stálo za to, pokud by nešlo zrovna o nějaký statný dub, jeho relativně široká ramena by ho prozradila. I když se to jeví jako poněkud nevýhodné, on se svojí postavou nikdy neměl problém. Výška mu u ostatních dodává jistý respekt, a díky častému cvičení, především během posledních pár let, nabral na těle i nějakou tu hmotu - a tím teď není myšlen tuk. Zatímco si v sirotčinci po nocích dával sklapovačky a tvaroval tak svaly na břiše, přes den se zase rval s ostatními spolubydlícími a to mu zaručilo pevnější svaly a rychlejší reflexy v rukou.
Pokud se přesuneme k jeho hlavě, s jistotou nám padnou do oka hnědé, nakrátko střižené vlasy. Calix má velkou výhodu v tom, že se mu nijak extra nevlní ani necuchají, takže je má téměř za všech okolností stejné. Jsou tu samozřejmě výjimky, jako když se skočí vykoupat do jezera - tehdy je má zplihlé a temnější -, ale to už je kapitola sama o sobě. Pokud jde o klasické chvíle neobsahující vodní lázně, nemusí svým vlasům věnovat žádnou pozornost. Stačí je lehce pročísnout (ať už hřebenem, nebo prsty) a dílo je na světě. Nerostou mu ani nijak rychle, takže se jejich stříháním nemusí často zabývat. Kdybychom to vzali skrze letní a zimní měsíce, v období léta má vlasy výrazně světlejší, ale to se není čemu divit, když mu je šisuje sluníčko.
Když se přesuneme k rysům jeho obličeje, spatříme výraznější lícní kosti, mírně propadlé tváře a čelist ve tvaru lehce zaobleného trojúhelníku. Tvoří to důležitou část jeho dosti pohledného vzhledu. Další dominantou je nápadné tmavé obočí, jež lemuje menší, avšak hluboké oči. Při prvním pohledu se jeho oči zdají temně hnědé, ale když se do nich zadíváme z větší blízkosti, zjistíme, že zase tak tmavé nejsou. Pod nimi se rozprostírá nos jemnějších tvarů a nakonec se dostaneme až k plnějším, světle růžovým rtům. Calovy úsměvy se dělí zásadně na tři typy. Jedním z nich je ten se sevřenými rty, kdy má jeden koutek úst výš než ten druhý. Záleží na situaci, ve které ho použije - buď je to roztomilé, nebo jízlivé. Tím druhým úsměvem je kouzelný široký úsměv, při kterém odhalí svůj bílý chrup. Ten využívá ve chvílích, kdy ho někdo skutečně potěší či pobaví. Poslední typ jsou okatě ironické úsměvy - ty jsou nejvhodnější k odehnání nechtěné společnosti.
Na celém jeho těle nenajdeme žádná tetování a znamének má také pramálo. Dříve hodně zápasil s akné, ale po šestnáctých narozeninách se to ustálilo a v nynější době už pupínky nemá téměř vůbec. Spatřit na něm ovšem můžeme několik drobných jizev na kloubech prstů pravé i levé ruky a pak jednu větší jizvu v obočí. Nejedná se o nic jiného než o památky z (většinou vyhraných) šarvátek.
Calix není jako každý druhý nafoukaný teenager, který mění nálady jako na běžícím pásu a musí si dokazovat sílu tím, že se naváží do ostatních. Období puberty už má z větší části za sebou a dá se tedy říct, že takový, jakým nyní je, už zůstane do konce života (nebo minimálně pár následujících let).
Tak jako ostatní polobohy i jeho sužuje potřeba neustále něco vykonávat, ale není to zase tak nutkavé, aby to nezvládl překonat. Nemá problém s tím si prostě někam sednout a vydržet to bez toho, aby si nervozitou ohlodával ruce či nohou vyklepával rytmus otravných amerických skladeb, ale celý den na jednom místě by taky neunesl. Když už je jeho touha po aktivitě nepotlačitelná, zpravidla začne posilovat a nebo se jde vyběhat na čerstvý vzduch.
Většinu času na své okolí působí lhostejně. Neřeší, že se do něj někdo naváží a nebo si o něm šeptá nevhodná slovíčka. Ignoruje ten fakt, že jsou všichni kolem něj tvrdohlaví a on musí neustále ustupovat, prosit, omlouvat se. Nezáleží ani na tom, že se mu svět bortí před očima, že mu nic nevychází. Na ničem z toho nezáleží, ale nedej Die, aby se někdo odvážil ohrozit někoho z jeho blízkých (a klidně i neznámých, co se zrovna vyskytnou poblíž). Jedna z věcí, co totiž skutečně nesnáší, je ubližování druhým. Opovažte se říct byť jen jedno křivé slůvko vůči vaší společnosti a garantuji, že pokud bude Cal poblíž, půjde si to s vámi vyřídit. Nezávazně na tom, o kolik slabší či silnější jste. Tahle jeho nenadálá horkokrevnost je vlastně příčinou veškerých rvaček, kterých se kdy zúčastnil, poněvadž on opravdu není ten typ, co by si jen tak přišel bouchnout do někoho, kdo si to nezaslouží. Vždycky to má nějaký důvod. (Někdy menší než větší, ale vždycky nějaký je.)
Jedna z jeho až téměř nadpřirozených schopností je schopnost od sebe odhánět lidi. Ne proto, že by s nimi neuměl komunikovat, ale protože je od ostatních odlišný. Nestojí o to být středem pozornosti, má rozdílné názory a mnohdy využívá sarkasmus. I přes to, že umí být milý a ostatních lidí se zastává, snaží si držet jistý odstup a pořád si kryje záda. Ač jeho podrážděnost ostatní mnohdy rozčílí, Cal to ve skutečnosti nemyslí špatně. Má emoce i city a záleží mu na ostatních, jen si nechce moc lidí pouštět k tělu.
S jeho určitým samotářstvím souvisí i oblíbené záliby jako čtení knih, fotografování, kreslení, psaní básní, střelba ze zbraní a již zmíněné sportování - nic, na co si nevystačíte sám. Když jde o věci, které ho baví, umí se jim věnovat s až neobvyklým nadšením. Také rád používá těžké zbraně, především meče s širokou čepelí. Naopak mu vůbec nevyhovují nože - moc krátké a lehké dle jeho názoru.
Calix je upřímný realista a nebude vám mazat med kolem úst. Pokud se proti vám postaví smečka rozzuřených lvů, rozhodně vás nepovzbudí k tomu, abyste je překonali, ale spíš prohlásí nějaké to "Tak proti nim nemáme šanci". Netvrdím, že z onoho boje uteče, bábovka opravdu není a smrt nepatří k ničemu, co by ho děsilo, jen se od něj prostě žádných motivačních řečí nedočkáte. Někdy to může být pěkně otravné, jako by snad neměl v nic víru, ale to ještě není ten největší oříšek. Tím je něco mnohem nepříjemnějšího...je nenapravitelný ateista. Ano, čtete správně. Ačkoliv má kolem sebe spoustu abnormálního a sám je jedním z polobohů, nevěří zkrátka ničemu z toho. Ani Bohům, ani kentaurům, prostě ničemu. Jak sám rád tvrdí, nejspíš se prostě jen praštil do hlavy a všechno tohle kolem se mu zdá. A nebo se jedná o nějaký hodně špatný žert.
Kdyby se náhodou stalo, že k vám bude Calix stát zády a vy na něj zahulákáte jeho jméno, asi vám začne připadat, že vás neslyší. Neotočí se na vás, nezavolá nazpět, zkrátka nehne ani brvou. Budete si myslet, že si z vás dělá legraci a zkusíte to znovu a znovu, jenže on vás jednoduše ignoruje dál. Přijdete tedy přímo k němu, postavíte se mu do cesty a až tehdy se dočkáte jeho odpovědi. Proč? Jednoduše neslyší. Ano, Cal je totiž hluchý. Mívá lepší dny, kdy za vhodných podmínek rozpozná pár výraznějších zvuků, ty běžné dny, kdy neslyší vůbec nic a pak ty špatné, kdy mu hlava duní z neustávajícího šumění. Ty špatné dny většinou proleží v posteli, kde se to za pomoci všelijakých sedativ snaží překonat. Většinou jde hlavně o prášky na spaní, ale párkrát již to bylo tak nesnesitelné, že se prostě opil téměř do kómatu. Díky svému postižení má mnohem vyvinutější ostatní smysly, přičemž v běžném životě spoléhá především na zrak. Nejen, že umí perfektně odezírat, ale všímá si i detailů, kterých by si ostatní běžně nevšimli. Spoléhá na svoji dobrou intuici a zvládá rozpoznat emoce druhých dle jejich grimas a mnohdy i velmi nenápadné řeči těla. Samozřejmě, nic není bezchybné, a tak se i jemu občas stane, že si něco špatně vyloží. To pak může vyvolat spoustu nemilých nedorozumění.
Jak či kde se Calix narodil není známo. Své pravé rodiče nikdy nepoznal, poněvadž byl čerstvě po svém narození umístěn do amerického sirotčince v Tennessee, kde mu také ředitel vymyslel jméno. Tím, že Cal nikdy nežil v opravdové rodině a nepoznal, jaké to je mít skutečný domov, nemělo mu vlastně co chybět. Vyrůstal bok po boku ostatním opuštěným dětem, učil se základním dovednostem a poslouchal všechny vychovatele. Zkrátka normální, hodný kluk. Tohle vcelku pohodové dětství však bylo přerušeno počátkem jeho osmých narozenin, kdy se začal vzdalovat od ostatních dětí. Méně se smál, méně si hrál a bez ustání brblal, že mu není dobře. Měl pocit, jako by mu bzučelo v uších a motala se mu z toho hlava. Když ho vedení sirotčince nechalo vyšetřit, lékaři diagnostikovali geneticky podmíněnou ztrátu sluchu. Chvíli se s tím nic nedělalo - čekalo se, jestli dojde ke zlepšení či zhoršení a hluchota se nenechala dlouho prosit. Během pár týdnů se šum v uších zesiloval a vedení nezbývalo nic jiného, než chlapce poslat na operaci. Bylo to buď a nebo. Doktoři na sále byli zdatní a snažili se, jak nejlépe uměli. První dny po operaci vše vyhlíželo úspěchem. Šumění se zklidnilo a Calix se tak zase začal zapojovat do dětského kolektivu. Vedení sirotčince si oddychlo, šťastné, že nebude třeba investovat peníze do další léčby, a přestalo chlapce tolik sledovat. Ale to byla chyba. Chirurgický zákrok sice chvíli zmírnil příznaky ztrácení sluchu, ale nevyřešil celkový problém. Calix tak do půl roku od operace ohluchl úplně. Sirotčinec již neměl finance na další operace, a určil, že nejlepší bude přesunout chlapce jinam. Týden na to už mu balili kufry a převezli ho do Ústavu pro sluchově a zrakově postižené. Calix se tak stal oficiálně sluchově postiženým.
V Ústavu se mu nevedlo zle. Vychovatelé i lékaři mu věnovali patřičnou pozornost a učitelé jej vyučili znakové řeči a řádnému odezírání. Jeden z vychovatelů navíc spatřil jeho potenciál v bojových uměních a začal mu pomáhat s tréninkem. Cal vlastně nebyl tak docela neslyšící. V průběhu normálních dnů sice neslyšel ani slovíčko, ale míval lepší i horší dny, kdy rozpoznal určité zvuky, či naopak trpěl pod návalem šumění. Lékaři tvrdili, že lepší už to nebude a může být vlastně rád, že není naprosto hluchý. Dokonce mu odmítli nabídnout sluchové pomůcky s názorem, že by mu to stejně k ničemu nebylo. Těžko říct, zda to byla pravda, nebo do něj jen nechtěli rvát peníze, ale on se na to nikdy nezeptal. Zvykl si na svůj život a smířil se s ním.
Ve finále to nebylo tak strašné. Ústav byl plný dětí, které na tom byli stejně jako on a někteří dokonce hůře. Bylo tak jen otázkou času, než si tam najde blízké přátele. Jedním z nich se stal Randy Caldwell, taktéž neslyšící usměvavý blonďák s touhou po dobrodružství. Kluci spolu trávili mnoho času. Hráli si, povídali, sedávali spolu na obědě a vlastně byli neustále při sobě. Randy však nebyl Calův jediný nejbližší přítel. Byla tu i dívka - Bianca Conleyová. Tahle neslyšící kráska pro něj znamenala celý svět, dokonce ji nějakou dobu nazýval sestrou, ale protože byl Calix kluk, věnoval se víc svým chlapeckým přátelům než jí. Jak ale roky plynuly, mezi Calixem a Randym rostly neshody. Randy začal být sebestřednější a arogantnější, než kdy dřív. Vše se muselo točit kolem něj a líbilo se mu, když si mohl dobírat ostatní. Calix šel zrovna po chodbě, když viděl Randyho, jak pošťuchuje nějakého nevidomého. Nikdy nezapomene na ten výraz v Randyho tváři, jak si užíval tu nadvládu a moc. Pro Cala to tehdy byla poslední kapka. Naběhl tam a Randyho prudce odstrčil. Postavil se mu a zastal se toho kluka, což bylo pro Randyho něco neodpustitelné. Plivl Calovi do tváře a prohlásil ho za svého úhlavního nepřítele, potom už odkráčel chodbou pryč. Calix byl rozladěný. Štvalo ho Randyho chování a měl nutkání mu vrazit, ale zároveň se cítil zrazený...ztráta kamaráda ho mrzela. Ten nevidomý, kterého se tehdy zastal, se představil jako Myles a vlastně působil jako skvělý a laskavý kluk. Tak se Calix začal bavit s ním.
Uplynul další rok a Calovi už bylo šestnáct. Za tu dobu si stačil zlepšit kondičku cvičením, seznámit se s pár dalšími dětmi a naopak proti sobě poštvat všechny, již se nějakým způsobem zapojili do Randyho party. Nejednou se popral s těmi, kteří si dovolili ohrozit někoho slabšího, a jedenkrát si troufl vrazit i samotné vychovatelce, paní Batesové. Tahle brýlatá bába byla pro všechny trnem v oku. Neustále jen kritizovala, urážela a peskovala všechny, co se jí dostali pod ruku. A když se pak opovážila uhodit Biancu, Calix se neudržel a praštil ji. Samozřejmě mu to neprošlo jen tak, utržil za to spoustu trestů a dočasně mu udělili zrušení vycházek, ale Bianca byla upřímně vděčná - a to stálo za všechny ty problémy.
Bianca a Calix si byli čím dál tím bližší, a to nejen proto, že Mylese adoptovala nějaká čestná postarší rodina. Bianca byla prostě jako anděl. V přítomnosti cizích velmi nesmělá, s Calem však divoká a veselá. Její optimismus ho udržoval nad vodou, dodávala mu naději a on ji zase bezprostředně chránil. Není překvapivé, že mezi nimi brzy vzniklo více než jen přátelství. (Mnohem více.) Calix se vzdálil od všech ostatních a začal se věnovat pouze jí, dokonce i noci trávil v jejím pokoji, jenže ani to nemohlo předejít tragické události. Tehdy mu bylo sedmnáct, vracel se z tréninku s vychovatelem celý propocený. Bojové sporty se zde vyučovat rozhodně nesměly, takže se s vychovatelem vždy scházeli v nevyužívané místnosti v nejvyšším patře, a Calix pak vždy, co nejtišeji, spěchal do třetího patra, aby se rychle vysprchoval a nikdo nenabyl podezření. Ten den to nebylo jiné. Zrovna mířil k hlavnímu schodišti, aby mohl sestoupit dolů, když za rohem zahlédl periferním viděním Biancu. Vyhlížela nervózně a dle občasného otevírání úst poznal, že tam není sama. Vykašlal se na všechny zásady, zanevřel nad sprchou a vydal se přímo k Biance. Skutečně tam nebyla sama. Byl s ní Randy a tvářil se jako na lovu. Šťouchal do ní a smál se jí, těžko říct, co ho zase popadlo. Cal byl doslova rozzuřený a byl by ochotný se s Randym znovu porvat, ale ten se s ním nechtěl pouštět do křížku. Nadal Biance do sprostých zvířat za to, že do něj omylem vrazila, když procházela kolem, a ještě před tím, než se stačil vydat na ústup, prudce do Biancy strčil... až příliš prudce. Nebohá dívka se rozletěla vzad a být za ní nějaká stěna, nejspíš by se nestalo nic tak vážného. Jenže ona stála zády k obrovskému oknu... Teď už asi tušíte, co následovalo. Okenní tabule se s hlasitou ránou roztříštila, střepy se zařezaly do všeho, co jim stálo v cestě. A pak už byla vidět jen mazanina dívčí postavy, která příšernou rychlostí padla k zemi. Calovi se zastavilo srdce. Přímo před očima mu proletěla oknem a on s tím nemohl vůbec nic udělat. Jen tam tak stál a sledoval, jak nejdůležitější osoba v jeho životě mizí.
Tak jako ostatní polobohy i jeho sužuje potřeba neustále něco vykonávat, ale není to zase tak nutkavé, aby to nezvládl překonat. Nemá problém s tím si prostě někam sednout a vydržet to bez toho, aby si nervozitou ohlodával ruce či nohou vyklepával rytmus otravných amerických skladeb, ale celý den na jednom místě by taky neunesl. Když už je jeho touha po aktivitě nepotlačitelná, zpravidla začne posilovat a nebo se jde vyběhat na čerstvý vzduch.
Většinu času na své okolí působí lhostejně. Neřeší, že se do něj někdo naváží a nebo si o něm šeptá nevhodná slovíčka. Ignoruje ten fakt, že jsou všichni kolem něj tvrdohlaví a on musí neustále ustupovat, prosit, omlouvat se. Nezáleží ani na tom, že se mu svět bortí před očima, že mu nic nevychází. Na ničem z toho nezáleží, ale nedej Die, aby se někdo odvážil ohrozit někoho z jeho blízkých (a klidně i neznámých, co se zrovna vyskytnou poblíž). Jedna z věcí, co totiž skutečně nesnáší, je ubližování druhým. Opovažte se říct byť jen jedno křivé slůvko vůči vaší společnosti a garantuji, že pokud bude Cal poblíž, půjde si to s vámi vyřídit. Nezávazně na tom, o kolik slabší či silnější jste. Tahle jeho nenadálá horkokrevnost je vlastně příčinou veškerých rvaček, kterých se kdy zúčastnil, poněvadž on opravdu není ten typ, co by si jen tak přišel bouchnout do někoho, kdo si to nezaslouží. Vždycky to má nějaký důvod. (Někdy menší než větší, ale vždycky nějaký je.)
Jedna z jeho až téměř nadpřirozených schopností je schopnost od sebe odhánět lidi. Ne proto, že by s nimi neuměl komunikovat, ale protože je od ostatních odlišný. Nestojí o to být středem pozornosti, má rozdílné názory a mnohdy využívá sarkasmus. I přes to, že umí být milý a ostatních lidí se zastává, snaží si držet jistý odstup a pořád si kryje záda. Ač jeho podrážděnost ostatní mnohdy rozčílí, Cal to ve skutečnosti nemyslí špatně. Má emoce i city a záleží mu na ostatních, jen si nechce moc lidí pouštět k tělu.
S jeho určitým samotářstvím souvisí i oblíbené záliby jako čtení knih, fotografování, kreslení, psaní básní, střelba ze zbraní a již zmíněné sportování - nic, na co si nevystačíte sám. Když jde o věci, které ho baví, umí se jim věnovat s až neobvyklým nadšením. Také rád používá těžké zbraně, především meče s širokou čepelí. Naopak mu vůbec nevyhovují nože - moc krátké a lehké dle jeho názoru.
Calix je upřímný realista a nebude vám mazat med kolem úst. Pokud se proti vám postaví smečka rozzuřených lvů, rozhodně vás nepovzbudí k tomu, abyste je překonali, ale spíš prohlásí nějaké to "Tak proti nim nemáme šanci". Netvrdím, že z onoho boje uteče, bábovka opravdu není a smrt nepatří k ničemu, co by ho děsilo, jen se od něj prostě žádných motivačních řečí nedočkáte. Někdy to může být pěkně otravné, jako by snad neměl v nic víru, ale to ještě není ten největší oříšek. Tím je něco mnohem nepříjemnějšího...je nenapravitelný ateista. Ano, čtete správně. Ačkoliv má kolem sebe spoustu abnormálního a sám je jedním z polobohů, nevěří zkrátka ničemu z toho. Ani Bohům, ani kentaurům, prostě ničemu. Jak sám rád tvrdí, nejspíš se prostě jen praštil do hlavy a všechno tohle kolem se mu zdá. A nebo se jedná o nějaký hodně špatný žert.
Kdyby se náhodou stalo, že k vám bude Calix stát zády a vy na něj zahulákáte jeho jméno, asi vám začne připadat, že vás neslyší. Neotočí se na vás, nezavolá nazpět, zkrátka nehne ani brvou. Budete si myslet, že si z vás dělá legraci a zkusíte to znovu a znovu, jenže on vás jednoduše ignoruje dál. Přijdete tedy přímo k němu, postavíte se mu do cesty a až tehdy se dočkáte jeho odpovědi. Proč? Jednoduše neslyší. Ano, Cal je totiž hluchý. Mívá lepší dny, kdy za vhodných podmínek rozpozná pár výraznějších zvuků, ty běžné dny, kdy neslyší vůbec nic a pak ty špatné, kdy mu hlava duní z neustávajícího šumění. Ty špatné dny většinou proleží v posteli, kde se to za pomoci všelijakých sedativ snaží překonat. Většinou jde hlavně o prášky na spaní, ale párkrát již to bylo tak nesnesitelné, že se prostě opil téměř do kómatu. Díky svému postižení má mnohem vyvinutější ostatní smysly, přičemž v běžném životě spoléhá především na zrak. Nejen, že umí perfektně odezírat, ale všímá si i detailů, kterých by si ostatní běžně nevšimli. Spoléhá na svoji dobrou intuici a zvládá rozpoznat emoce druhých dle jejich grimas a mnohdy i velmi nenápadné řeči těla. Samozřejmě, nic není bezchybné, a tak se i jemu občas stane, že si něco špatně vyloží. To pak může vyvolat spoustu nemilých nedorozumění.
V Ústavu se mu nevedlo zle. Vychovatelé i lékaři mu věnovali patřičnou pozornost a učitelé jej vyučili znakové řeči a řádnému odezírání. Jeden z vychovatelů navíc spatřil jeho potenciál v bojových uměních a začal mu pomáhat s tréninkem. Cal vlastně nebyl tak docela neslyšící. V průběhu normálních dnů sice neslyšel ani slovíčko, ale míval lepší i horší dny, kdy rozpoznal určité zvuky, či naopak trpěl pod návalem šumění. Lékaři tvrdili, že lepší už to nebude a může být vlastně rád, že není naprosto hluchý. Dokonce mu odmítli nabídnout sluchové pomůcky s názorem, že by mu to stejně k ničemu nebylo. Těžko říct, zda to byla pravda, nebo do něj jen nechtěli rvát peníze, ale on se na to nikdy nezeptal. Zvykl si na svůj život a smířil se s ním.
Ve finále to nebylo tak strašné. Ústav byl plný dětí, které na tom byli stejně jako on a někteří dokonce hůře. Bylo tak jen otázkou času, než si tam najde blízké přátele. Jedním z nich se stal Randy Caldwell, taktéž neslyšící usměvavý blonďák s touhou po dobrodružství. Kluci spolu trávili mnoho času. Hráli si, povídali, sedávali spolu na obědě a vlastně byli neustále při sobě. Randy však nebyl Calův jediný nejbližší přítel. Byla tu i dívka - Bianca Conleyová. Tahle neslyšící kráska pro něj znamenala celý svět, dokonce ji nějakou dobu nazýval sestrou, ale protože byl Calix kluk, věnoval se víc svým chlapeckým přátelům než jí. Jak ale roky plynuly, mezi Calixem a Randym rostly neshody. Randy začal být sebestřednější a arogantnější, než kdy dřív. Vše se muselo točit kolem něj a líbilo se mu, když si mohl dobírat ostatní. Calix šel zrovna po chodbě, když viděl Randyho, jak pošťuchuje nějakého nevidomého. Nikdy nezapomene na ten výraz v Randyho tváři, jak si užíval tu nadvládu a moc. Pro Cala to tehdy byla poslední kapka. Naběhl tam a Randyho prudce odstrčil. Postavil se mu a zastal se toho kluka, což bylo pro Randyho něco neodpustitelné. Plivl Calovi do tváře a prohlásil ho za svého úhlavního nepřítele, potom už odkráčel chodbou pryč. Calix byl rozladěný. Štvalo ho Randyho chování a měl nutkání mu vrazit, ale zároveň se cítil zrazený...ztráta kamaráda ho mrzela. Ten nevidomý, kterého se tehdy zastal, se představil jako Myles a vlastně působil jako skvělý a laskavý kluk. Tak se Calix začal bavit s ním.
Uplynul další rok a Calovi už bylo šestnáct. Za tu dobu si stačil zlepšit kondičku cvičením, seznámit se s pár dalšími dětmi a naopak proti sobě poštvat všechny, již se nějakým způsobem zapojili do Randyho party. Nejednou se popral s těmi, kteří si dovolili ohrozit někoho slabšího, a jedenkrát si troufl vrazit i samotné vychovatelce, paní Batesové. Tahle brýlatá bába byla pro všechny trnem v oku. Neustále jen kritizovala, urážela a peskovala všechny, co se jí dostali pod ruku. A když se pak opovážila uhodit Biancu, Calix se neudržel a praštil ji. Samozřejmě mu to neprošlo jen tak, utržil za to spoustu trestů a dočasně mu udělili zrušení vycházek, ale Bianca byla upřímně vděčná - a to stálo za všechny ty problémy.
Bianca a Calix si byli čím dál tím bližší, a to nejen proto, že Mylese adoptovala nějaká čestná postarší rodina. Bianca byla prostě jako anděl. V přítomnosti cizích velmi nesmělá, s Calem však divoká a veselá. Její optimismus ho udržoval nad vodou, dodávala mu naději a on ji zase bezprostředně chránil. Není překvapivé, že mezi nimi brzy vzniklo více než jen přátelství. (Mnohem více.) Calix se vzdálil od všech ostatních a začal se věnovat pouze jí, dokonce i noci trávil v jejím pokoji, jenže ani to nemohlo předejít tragické události. Tehdy mu bylo sedmnáct, vracel se z tréninku s vychovatelem celý propocený. Bojové sporty se zde vyučovat rozhodně nesměly, takže se s vychovatelem vždy scházeli v nevyužívané místnosti v nejvyšším patře, a Calix pak vždy, co nejtišeji, spěchal do třetího patra, aby se rychle vysprchoval a nikdo nenabyl podezření. Ten den to nebylo jiné. Zrovna mířil k hlavnímu schodišti, aby mohl sestoupit dolů, když za rohem zahlédl periferním viděním Biancu. Vyhlížela nervózně a dle občasného otevírání úst poznal, že tam není sama. Vykašlal se na všechny zásady, zanevřel nad sprchou a vydal se přímo k Biance. Skutečně tam nebyla sama. Byl s ní Randy a tvářil se jako na lovu. Šťouchal do ní a smál se jí, těžko říct, co ho zase popadlo. Cal byl doslova rozzuřený a byl by ochotný se s Randym znovu porvat, ale ten se s ním nechtěl pouštět do křížku. Nadal Biance do sprostých zvířat za to, že do něj omylem vrazila, když procházela kolem, a ještě před tím, než se stačil vydat na ústup, prudce do Biancy strčil... až příliš prudce. Nebohá dívka se rozletěla vzad a být za ní nějaká stěna, nejspíš by se nestalo nic tak vážného. Jenže ona stála zády k obrovskému oknu... Teď už asi tušíte, co následovalo. Okenní tabule se s hlasitou ránou roztříštila, střepy se zařezaly do všeho, co jim stálo v cestě. A pak už byla vidět jen mazanina dívčí postavy, která příšernou rychlostí padla k zemi. Calovi se zastavilo srdce. Přímo před očima mu proletěla oknem a on s tím nemohl vůbec nic udělat. Jen tam tak stál a sledoval, jak nejdůležitější osoba v jeho životě mizí.
Celou noc Calix probrečel. Vyčítal její smrt Randymu i sobě a nebyl schopný přijmout, že to bylo naposledy, co Biancu viděl...Že už se mu nikdy nevrátí. Následující ráno byl jako zombie. Obrovské kruhy pod očima, bílá pleť a opuchlé oči vypovídaly o proplakané noci. A když v jídelně usedal na svoje místo, při pohledu na prázdnou židli vedle sebe se zase rozbrečel. Neřešil, že na něj všichni zírají - stejně už celý Ústav věděl, co se stalo. Když si po chvíli setřel slzy, rozhlédl se po místnosti a zjistil, že Randy na snídani nepřišel. Za to se na něj od onoho stolu ušklíbali Randyho kamarádíčci. Cal ucukl a zaměřil se na svoje jídlo, ačkoliv neměl vůbec hlad. Nabral si lžíci kaše, ale hned, co ji strčil do úst, začal syčet bolestí a vyplivl ji i spolu s rudou krví. V kaši bylo přisypané sklo, které více, než jeho jazyk, poranilo jeho srdce. Se slzami v očích se otočil na stůl těch idiotů, kde se mu jeden z nich bezmezně vysmíval a neustále mluvil o střepech z okna. Cal vyletěl od stolu rychleji než kdy dřív a tomu klukovi vrazil pěstí, přičemž by si troufl říct, že mu minimálně přelomil nos. Na další rány už nedošlo, protože se do toho přimíchali vychovatelé. Calix však měl na mysli jen jediné - pomstu.
Zbytek roku, který ještě v Ústavu strávil, se příšerně uzavřel do sebe. Randyho už od smrti Biancy nikdy nepotkal. Doufal, že ho přinejmenším zavřeli, ačkoliv bylo pravděpodobnější, že ho prostě jen přesunuli do jiného Ústavu. Po budově se roznášely řeči, že je z toho Randy zdrcený a skončil v blázinci na prášcích, ale Cal tomu nikdy nechtěl věřit. Nemyslel si, že by někdo jako Randy dokázal cítit vinu, a z celého srdce si přál, aby mu mohl minimálně zpřelámat všechny kosti v těle. Ztráta milované dívky ho drtila. Neustále měl před očima její tvář a cítil její vůni, ačkoliv už nebyla nablízku. Dokonce si v hlavě bez přestání přehrával její hlas. Ano, slyšel ji mluvit. Bylo to jen jednou, ale znamenalo to pro něj hrozně moc. Měl zrovna jeden z těch lepších dnů, když rozpoznal dvě její slova - "Neztratíš mě". Jak ironické, že rok na to ji Randy vystrčil z okna.
Jakmile dosáhl plnoletosti, opustil Ústav a s malým finančním příspěvkem, který dostal pro lepší odstartování nového života, šel do pronájmu a přihlásil se do obchodu jako pokladní. (Protože v Ústavu studoval, má maturitu.) Díky výborné schopnosti odezírat neměl se začleněním do společnosti problém, no stejně byl pořád odtažitější. Když nastřádal více peněz, udělal si zbrojní průkaz a pořídil boxovací pytel. Život se mu konečně ustálil...ale to nemohlo trvat dlouho, že? V průběhu dní začal pociťovat něco nezvyklého. Připadalo mu, že ho někdo sleduje, a nedokázal to za žádnou cenu potlačit. Jeho intuice evidentně nelhala. Chvíli na to spatřil svoje první monstrum (kyklopa) a o týden později zvítězil v boji s lítou harpyjí. To bylo poprvé, co mu došlo, že se zbláznil. (Jak jinak by taky mohl vidět nestvůry, že?)
Do Tábora Polokrevných se dostal chvíli na to. Nezamířil tam však dobrovolně, ani ho nikdo nepřitáhl...narazil na to místo náhodou. Zrovna běžel lesem, pronásledován několika monstry, když mu do oka padl vstup do Tábora. No a už to bylo. Prvních pár týdnů v Táboře s ním byl problém. Držel se od všech ostatních, nikoho neposlouchal a nikomu nevěřil. Nakonec ho to naštěstí přešlo - pochopil, že takhle ničeho nedosáhne a začal se o něco více zapojovat. (Avšak své tajemství o tom, že je hluchý, nikomu neprozradil). A i přesto, že měl všechno to nadpřirozeno před očima, ničemu z toho neuvěřil. Prostě tomu odmítá uvěřit, přijde mu to jako nesmysl. A také nezapomíná sám sobě tvrdit, že rozhodně není žádný polobůh. Kdyby jím byl, nestal by se hluchým, a jeho co by božský rodič by se k němu už určitě přihlásil.
- Je hluchý, ale plně ovládá znakovou řeč a odezírání
- Umí psát oběma rukama, ani jednou nepíše hůř
- Na krku nosí bez ustání znak yinu a yangu - měl ho u sebe už když se dostal do sirotčince
- Za bouřky nedokáže usnout (tou dobou má šum v uších nejsilnější)
- Trpí slabší nyktofobií = strachem ze tmy
- Nemá dobrý vztah ke zvířatům. Výjimkou jsou koně, psi a vlci
- Nesnáší namistránkované idioty, i když jako jeden z nich sám vypadá
- Když ho něco silně rozhodí, dokáže být velmi výbušný
- V jídle není vybíravý, nebál by se sníst ani brouky... na jídlo, které mu nabízí cizí, se však tváří nedůvěřivě
- Ačkoliv už se více než jednou prokázalo, že Bohové a nestvůry existují, on tomu pořád nevěří
- Nechce poznat své pravé rodiče
- Nebojí se smrti, ačkoliv před ní utíká (Jediné, čeho se na smrti skutečně bojí je to, že by po ní zapomněl na Biancu a už nikdy by na ni nemohl vzpomínat)
*PŘÍCHOD DO TÁBORA: Prosinec 2017, nevyžádaný
*BOŽSKÝ RODIČ: Polobůh je neurčený
Polobůh neovládá žádné schopnosti.
Polobůh nemá žádná ocenění.
Dave Franco
Žádné komentáře:
Okomentovat