Suisanino vzezření je poznamenáno faktem, že dosud nevytáhla paty z tábora –
tedy z lesa, kde má svou sosnu – a nemusela si tak hledat podobu odpovídající a
lehce normálnější. Její vlasy jsou skutečně dlouhé, snad do půli zad, bohaté a
zvlněné, barvy hnědi. Jsou upravené, ale přesto neustále rozhárané a rozlítané.
Obvykle má dva prameny ze spánků spletené do copu na temeni, aby se jí neustále
nepletly do výhledu – protože zmeškat pohled na jediný kousek světa by byla
jednoduše škoda. Ve vlasech je mnohdy posazena čelenka, téměř korunka, spletená
z větviček, suchého listí a když na to přijde, třebas i její užovky, co se na
ní uvelebí či různých plodů jako jsou žaludy. Vše je však sebrané ze země –
přeci by stromu neublížila tím, že mu serve listí. Rysy jejího obličeje jsou
jemné a jasně dívčí, velice něžné, přičemž jim dominují vykrojené plné rty a
dvě velká kukadla, vždy plná fascinace. Mají modrou barvu, jasnou, čistou a
skrývá se v nich bystrost, zvědavost a též neutuchající vřelost vůči… nu,
všemu. Její postava není vysoká, ale ani malá – měří kolem ucházejících 170
centimetrů a bohatě jí to stačí. Přestože působí křehce a zranitelně zejména
díky lanímu pohledu a ladným pohybům, rozhodně je stále velmi ženská v
patřičných partiích, avšak svou vyspělost si nijak neuvědomuje. Nevnímá ji.
Šaty nosí stejné jako všechny ostatní dryády, ač jejími zamilovanými
barvami jsou žlutá a modrá, které různě kombinuje. Žlutou nosí převážně přes
léto a na jaře, světle modrou rovněž a tmavě modrá je zas na podzim i chladnou
zimu. Její šaty jsou z lehké, vzdušné látky, co má však několik – a bůh ví kolik
– vrstev, že působí jako různě seskládané a přepásané v pase.
Suisan se dá popsat jediným slovem – láska. Nenávist nezná a nejspíš nikdy
nepozná. Snad jen vůči těm, co ubližují přírodě, protože po takových by
nejspíše z rozčílení začala házet šišky a malé klacíky. Ten zbytek? Miluje.
Bezpodmínečně. Dobrý, zlý, otravný, tichý… Nezáleží na tom. Všichni jsou tvoři
přírody. Všichni si zaslouží alespoň její lásku, kterou jim dává. Krom toho, ve
svém ani ne tak dlouhém životě se s mnohým zlem nesetkala – ne za hranicí
tábora, ve které se nachází. Věří však, že to právě zlo umožňuje vysvitnout
dobru, že to nenávist jen podtrhuje důležitost lásky.
A přesto, aniž by si to chtěla připustit, protože se to přece nemá, jsou tu
věci, které miluje víc než jiné. Svou sosnu, borovici lesní, se kterou je
spjatá. Jistě by mohla vstoupit do kterékoliv jiné, ale ona miluje přesně tuhle
svou, co stojí na skalce u jeskyně. Svou užovku obojkovou. A také táborníky, co
občas zavítají do lesa a Siusan, ač s nimi třebas ani nepromluví, se baví
jejich okukováním a obdivováním všech těch rozličných stvoření, které si matka
příroda nemyslela – mnohé z nich si již dobře pamatovala, přičemž mezi
nimi vyčníval jeden polobůh, co se objevil pokaždé s jiným kloboukem na
hlavě.
Protože Suisan je obecně vzato děsná zvědavka. Má ve zvyku zkoumat všechno okolo a také pozorovat bytosti, co se
potulují po lese a často se objeví u vodopádů. V takovém případě jí třebas
vůbec nedělá problém koukat na dva milence – ani ne tak z perverzního zájmu,
ale opět jen z fascinace láskou, co k sobě chovají a kterou si dokazují. Svět
okolo vnímá velmi pozorně a bystře, přesto se však málokdy vzdálí od své sosny,
co jí skýtá bezpečí. Zrovna tak se sem tam odváží na kraj lesa, ale dál ne. Do tábora
nevstoupila řadu let, nedokázala překonat tu hranici, za níž již byla jen
mýtina a chatky. A raději si nechá všechny fantastické příběhy převyprávět od
kohokoliv, kdo je ochoten – protože kdyby se jí něco stalo, kdopak by se
postaral o její milovanou sosnu?
Spoustu věcí nazývá jen tím, čím jsou. Ví, že užovka se jmenuje Syčilka,
ale pro ni bude napořád jen užovkou. Sosna sosnou a tak pořád dokola. Je to
takový malý zvyk, něco zažitého, něco neměnného. Nemyslí to zle a už vůbec tím
nikoho neznevažuje. Ba naopak, ke každé bytosti má posvátnou úctu a každé si
velmi váží, je k nim zdvořilá po svém vlastním způsobu – tím pádem možná kapku
troufalá. Ale nic, co kdy udělala, nebylo myšleno zle, za účelem ublížit. Proč?
Protože ona je jen pokorná služebnice matky přírody. Odhodlaná jí sloužit a být
zde pro každého tvora, co přijde pro trochu uklidnění.
Jak se dá od dryády nejspíše tušit, je velmi dobrá v tanci. Její kroky jsou
lehké, opatrné, ale přesto velmi elegantní a rytmické. Rovněž je poměrně
šikovná na ošetřování – využívá různých bylin i přírodních zdrojů, jen aby komukoliv,
kdo to bude potřebovat, ulevila od bolesti či zacelila rány. Mnohdy má na
ostatní uklidňující účinky. Rozhodně se také nedá říct, že by byla neobratná,
ba naopak má velmi jistý krok a jen málokdy zapackuje, aby sebou vzápětí žuchla
na zem – což je občas s podivem vzhledem k tomu, že dokáže zaujmout i v sedě i
ve stoje trochu podivné kreace. Na druhou stranu propadá v hodně věcech. Ve
čtení, v psaní, v počítání, v těch nejzákladnějších znalostech civilizace,
které nemá. Spoustu věcí zná jako slovo pasivně, ale nikdy to neviděla –
letadlo, autobus, mobilní telefon či kávovar. Je slabá, snadno porazitelná,
mnoho by se neubránila a nejspíš by se ani pořádně nesnažila. Jejím slabým
místem je nejspíše také důvěřivost v cizí lidi. Je opatrná, ale sotva tak, že
by jí její opatrné počínání zachránilo život.
Jejím zlozvykem je nejspíš opatrování a chorobné lpění na jejím pokladu –
neopracovaném obsidiánovém kameni a několik rozmazek, co si kdosi zapomněl v
lese a ona je nyní chrání jako v oko v hlavě, neb jsou připomínkou jarních a
letních barev během chladné zimy, kdy užovka a mnohdy i stromy spí a ona je
jednoduše osamělá.
Siusanina minulost je velmi prostá a nepříliš zajímavá – snad jen tím, že se
táhne již velmi, velmi dlouho do minulosti, ale i přes tenhle fakt Siusan nikdy
neupadla do stereotypu, nikdy si nepřestala užívat každý západ a východ Slunce
či zašumění listí. Netuší, jak je to dlouho, co byla stvořena – zrodila se, aby
ochraňovala tehdy ještě drobnou sosničku, z níž je nyní již krásně a hrdě
rostlá borovice. Nepamatuje si, před jakou to bylo dobou, v kalendáři se
ztrácí, data si nepamatuje a čas pro ni jednoduše plyne bez ohledu na hodiny a
minuty.
A to je prakticky všechno důležité – žila vedle její sosny, spala
v ní, skrývala se v ní a bránila jí, pokud přišel nějaký nezbedník,
co ji chtěl zrubat na dřevo. Tábor prakticky vždy sledovala jen, pouze velmi
zřídka a na velmi krátkou dobu sebrala odvahu na to, aby do něj vstoupila,
vzhledem k tomu, že je příliš velký strašpytel a také příliš horlivá
ochránkyně sosny, které dá pokoj jen velmi zřídka. I to byl důvod, proč se
nikdy nestala družiníci a společnicí žádného z Bohů, případně pomocnou
silou při stolování v táboře.
Při jejím stáří není divu, že měla již pár nápadníků, co svůj volný čas
trávily u sosny – mužů i žen, aniž by Siusan rozlišovala, zároveň byla však
jejich láska pouze platonická, o to však hlubší a posvátnější. Ti lidé,
polobozi i jiná stvoření, jí byli mnohdy vším a ani na jednoho z nich
nezapomněla i po té, co se ukázali naposled a pak zmizeli – nikdy se neptala,
co se s nimi stalo. Neměla odvahu pokládat takové otázky, neb podvědomě
tušila odpověď. Nikdo nežije věčně.
Bude tomu již pár let, co našla svou užovku, která je jí věrnou společnicí,
jež to s ní nikdy nevzdala. Má jí vlastně od mláďátky, kdy drobného hádka
zapletla do čelenky. Nyní má tak ve vlasech často na čelence z chvostí
vzrostlého metrového hada, tak trochu její vlastní korunu, co vypadá trochu
bizarně, ale jí je to upřímně putna.
A takhle si tedy žije malá dryáda – dál od veškeré civilizace i
společnosti, závislá však na příbězích z tábora i na nových tvářích, které
bezelstně okukuje, kdykoliv může, stejně jako na drobných dárečcích od Jonathana,
které pečlivě schovává pod vybroušený kámen na kraji jeskyně poblíž její sosny.
* má strach z civilizace a z veškeré techniky, ačkoliv ji všechny
vymoženosti hluboce fascinují
* nikdy by to nepřiznala, ale její nejméně oblíbenými květinami jsou
sukulenty – působí na ní hloupě a nepříliš bystře
* chodí bosa
* má raději sníh než spadané listí, které v takovém množství působí na
dryádu lehce morbidně (kdyby tušila, co podobné slovo znamená)
* ráda tančí na skalce, tím pádem vlhkých a mechem pokrytých kamenech,
takže je jen otázkou času, než se zabije – i kvůli tomu má na koleni drobný
šrám, jak si už jednou nabila
* když jí pošlete posbírat lesní ovoce, dvě třetiny z něj zbaští v
procesu
*V táboře je od samotného počátku stvoření
* Zasvěcená bohyni Artemis
ANIMAKINESIS
Dokáže přivolat jakéhokoliv lesního tvora. Komunikace s těmito tvory občas není dostačující a na signály nemusí vždy reagovat. V krajních případech dokáží přijímat i povely.
CHLOROKINESIS
Manipulace s rostlinstvem na této úrovní má velkou škálu možností. S dorostlým rostlinstvem lze utvořit zbraň nebo past, živou zeď či cokoliv, co zrovna přijde zadavateli na chuť. Jediné, co zde nepříliš dobře funguje, je urychlení, či zpomalení růstu zeleně.
Žádné komentáře:
Okomentovat